Červenec 2006

Slovo Otce biskupa při Mši svaté u příležitosti svěcení kříže

 Milý otče Josefe, milí bratři a sestry,

o kříži jsme zvyklí mluvit zvláště v postní době a víme, že jde o utrpení Ježíšovo. Bylo by dobře, abychom si uvědomili ještě něco více. A sice, že utrpení Ježíšovo, které prožil, nebylo jen fyzické. Myslím, že jste asi všichni nebo alespoň mnozí z vás, viděli film Umučení Krista, tam je to hrozně drastické… Možná, že to podstatné ani nebylo to fyzické utrpení, ale Ježíš trpěl, myslím mnohem více, utrpením duševním a duchovním.

 Nepodařilo se mu přesvědčit vlastní národ, jemuž byl jako Mesijáš přislíben, o tom, že je Mesijáš - toto základní poslání, které měl ke svému národu, z něhož pocházel po své matce, to se mu nepodařilo naplnit. Už toto samotné fiasko byla věc hrozná. Ne tak pro něj samotného, ale věděl, že jeho národ, když ho nepřijme, bude „odložen“ na druhé místo – národ, který měl být první, vyvolený, je odsunut na další místo v dějinách spásy a předběhnou ho jiné národy, které Ježíše přijmou, což se později stalo. Za druhé: Jidáš ho zradil, byl to jeho učedník. Další ho zapřel - Petr, všichni ostatní utekli, jediný Jan zůstal pod křížem… tohle bylo hrozné, trpké zklamání. Jeho nejbližší přátelé selhali. A nejen to. Kolik bylo lidí, kterým prokázal mnoho dobrého, kolik jich uzdravil, kolik jich zázračně nasytil! Tohle všechno věděli a přece se nechali oklamat a přemluvit, takže před Pilátem křičeli „Ukřižuj!“.

 A mohl bych pokračovat… Jaká nespravedlnost, tahle justiční vražda! Jak hrozné muselo být, když viděl, jak se trápí jeho matka. To všechno jsou strašné rány do srdce. Ale to nejstrašnější bylo, když na sebe přijal naše hříchy, ačkoliv sám žádný hřích ani udělat nemohl, protože je Bůh. Ale naše hříchy přijal, a Otec mu dal prožít hrůzu našich hříchů. Za nás, pro nás, to co my tady na světě prožít nemůžeme, co bychom prožili jednou, kdybychom byli zavrženi, nedej Bůh! Totiž to, že hřích uzavře člověku spojení s Bohem. On, který byl stále s Otcem, jeho největší radostí bylo s Otcem rozmlouvat, třeba i celou noc se modlit - několikrát máme v Písmu svatém, že strávil celou noc na modlitbách - a teď, pro něj to nejstrašnější, že toto spojení, blízkost k Otci, kterou jako člověk mimořádně prožíval, (jako Bohočlověk), je mu vzato. Nachází se v naprosté temnotě a proto volá, jak je zachyceno v Evangeliích sv. Matouše a sv. Marka: „Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil?“ Chápete, že ten, který je Bůh, volá „proč“? A neříká „Otče“, ale „Bože“. To jsou hrozné věci, které prožil pro nás, aby nás vykoupil.

 Vzal to všechno na sebe… Víte, kdyby ten film, tak krutý obraz jeho utrpení, někdo viděl, mohl by si říci - „No jistě… byli i další, kteří byli takhle strašně a krutě zmučeni… tak v čem je to Ježíšovo umučení mimořádné?“ Právě v duchovním rozměru opuštěnosti Božího Syna, kterou prožil, a která je tvrdší než jakákoliv jiná lidská opuštěnost nebo jakákoliv jiná hrozná temnota. Ježíš byl v tu chvíli, jak to říká Cantalamessa, papežský kazatel, jakoby pod pyramidou hříchu, která je hadem obrácená na něj, a tím celá ta obrovská tíha hříchu jej tlačí.

 Tohle všechno musel prožít, neboť takovým způsobem nás měl vykoupit. Šlo by to jistě i jinak. Samozřejmě, protože Bůh má mnoho možností. Ale proč tohle dopustil? Zůstává to pro nás tajemstvím. Ale pravděpodobně to prožil také proto, aby naše bolest, naše utrpení, naše kříže a jak to všechno nazýváme, nezůstali osamoceny. My toho všeho, těžkého a bolestného, prožíváme v životě dost. Chtěl, abychom věděli, že na to nejsme sami, že Ježíš prošel tuhle cestu před námi a vedle nás. A o tohle jde. Jestli máte nějakou fyzickou bolest, Ježíš ji měl také. Máme-li nějakou bolest duševní, zklamání, selhání, roztrpčení, to že nám někdo ublížil, to že my sami jsme v něčem neobstáli nebo se nám něco nepovedlo nebo to, že nás někdo zklamal… Představte si Ježíšovo postavení: Visí na kříži a farizeové se mu vysmívají, jestli jsi syn Boží, tak to převeď, sestup z kříže. Ježíš by to mohl udělat, ale v pokoře to snáší… Bylo třeba, aby tento kalich utrpení a hořkosti vypil až do dna. Bylo to strašné ponížení. Ten který říkal, že je syn Boží, který to dokazoval tolika zázraky a tak zvláštní moudrostí, v tuto chvíli prožívá zesměšnění. Selhání zapomětlivých lidí a zklamání. A tohle všechno trpí pro nás, když my jsme nějak selhali, něco jsme nedokázali, zklamali druhé nebo druzí zklamali nás. To všechno je část Kristova kříže, který nese vedle nás, pro nás a před námi až po hroznou opuštěnost, obrovskou  samotu, kdy i nám se někdy může zdát, že Bůh mlčí a nevíme proč.

 Dnes v poledne jsem měl Mši svatou, pochovával jsem čtrnáctiletého chlapce, to jste se asi dočetli, nebo slyšeli v televizi. Velice dobrý kluk, všemi oblíbený sportovec, brankář jejich mužstva… Spadla na něj branka, zůstal mrtvý v sanitce, která ho vezla do nemocnice. Tváří v tvář všem těm, kteří v srdci mají „proč“, proč se to stalo, proč to Bůh dopustil? - Nepochopitelné, samozřejmě. Ale je to kus Ježíšova „Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil?“ Tohle Ježíš prožil pro nás, abychom my našli odpověď na všechna naše proč - protože Bůh je láska, proto tohle dopustil. Aby naše zoufalá „proč“ měla odpověď, aby vyšla ze své zoufalosti a bezradnosti a mohla se opřít o Něj, který na kříži skonal, ale pak vstal z mrtvých.

 Říkám to proto, že kříž, který bychom tak často měli potkávat na našich silnicích a cestách, ve městech a na vesnicích, ale který se bohužel tak často ztrácí, protože jaksi vymizel především z našich srdcí a ze srdcí našich spoluobčanů, že tento kříž je naděje. Měli bychom si uvědomit, že tento kříž je znamení naší osobní naděje, že všechny naše bolesti, všechna naše proč, všechno naše zoufalé osamocení nepochopení a utrpení a všechno to, co prožíváme, to co nás sráží a ničí, to vše Ježíš nesl před námi, abychom si ve chvílích, kdy na nás něco dolehne, uvědomili, že je to účast na jeho kříži. Abychom si uvědomili, že v tuto chvíli to není něco, čemu bychom mohli říci: „Bože, proč si to na mě dopustil, proč mě takhle trestáš? Já si to nezasloužím! Jsou tu daleko větší lumpové a ti se mají dobře - proč zrovna já?“ - Abychom si v tu chvíli řekli něco jiného. Přede mnou stojí Ježíš a ptá se: „Přijímáš mě? Přijímáš mě i v tomto utrpení? Mě ukřižovaného a zmrtvýchvstalého? Přijímáš mě, který jsem toto všechno nesl pro tebe, abys ty v tom nezůstal sám, ale abys věděl, že smrt, utrpení a vzkříšení, oslavení - patří dohromady, že tedy i na tebe čeká radostný a skvělý cíl – vítězství života. Tohle je znamení kříže, tohle je kříž v našem životě - znamení Kristova vítězství a znamení naší naděje, ve kterém i my zvítězíme ve svém životě. Ve všech setkáních s bolestí a v prohrách, kéž si uvědomíme: Ano, Pane, i tohle je tvůj kříž.

 Kristův kříž nám připomíná nebát se přiznat: „Víš, já jsem tady zase prohrál, selhal nějakým způsobem, když ty jsi na mě spoléhal, já jsem zklamal, nějakým hříchem. Nebo na mě jiní spoléhali a já jsem něco neudělal, protože jsem zapomněl, nebo jsem něco zkazil…“

 Ano Pane, ty neseš kříž pro mě, abych já ve chvílích kříže měl pokoj v duši. A - věřte mi, zkuste to a uvidíte - když řeknete ano, Pane Ježíši, já tě přijímám, v téhle bolesti, v tomto selhání, v této své osamocenosti a opuštěnosti… najednou se Vám v duši objeví pokoj. Pokoj, který je darem Ducha svatého, kterého vám Ježíš v tu chvíli posílá jako odpověď na vaše ano.

 A tady se ukazuje, jak jsme bohatí. Protože i uprostřed bolestí a utrpení, opuštěnosti, selhání - uprostřed toho, v čem se člověku normálně dobře nevede, jsme schopni prožívat pokoj a radost v srdci, pokoj a radost Kristovu, pokoj a radost Ducha svatého. To je obrovská věc, naučme se to! Ne jako nějakou psychologickou metodu, jak zvládnout těžkosti, které nás v životě mohou potkat, to by bylo málo. To není psychologická metoda, ale setkání s Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým - naší láskou a nadějí. A jestliže každé ráno, když se probudíte, otevřete oči a řeknete mu, Pane Ježíši, já ti dávám tento den se vším, co mi přinese a chci to přijmout z tvých rukou a s tebou prožít - ať už to bude radostné nebo bolestné, protože je to z tvé lásky, a vím, že v tom nebudu sám, protože ty mi to pomůžeš nést… Když mu to řeknete, tak je to asi tak jako když před melodií, „před noty“, napíšete předznamenání, nějaký křížek, nějaké bé, jak je muzikanti píšou… tak tomu celému dáte určitou tóninu, čistou melodii a když potom něco přijde, tak vám stačí si připomenout: „Ano Pane, dávám ti to znovu, dávám ti sebe, tak jak jsem se ti ráno odevzdal.“ A prožijete krásný den.

 Ať přijde cokoliv, nic vás nemůže zaskočit, jen jde o to, abyste byli pohotoví, nebyli rozmrzelí, tak jako já jsem tento dnešní den začal tím, že jsem o půlnoci naboural auto, protože jsem jel unavený 400 km a nedobrzdil jsem i když jsem nejel rychle. Už jsem prostě nedával tak pozor… Samozřejmě, jsem byl z toho rozmrzelý, ale potom jsem pochopil, že je třeba říct, Pane Ježíši, já tě přijímám i v této situaci. Já tě objímám, protože i to je z tvého kříže. Teprve potom se do duše vrátí pokoj. Protože si řeknete, nejsem v tom sám. On je se mnou i zde.

 Naučme se to, abychom pohotově, jakmile něco takového přijde, dokázali hned vždycky říci s radostí, Pane Ježíši - pro tebe, přijímám tě v téhle chvíli; je to kříž, je to znamení kříže. Až se tohle naučíte, zjistíte, že jste nejbohatšími lidmi na světě. Protože pravé bohatství je mít vždycky blízko v srdci Krista. Toho, který nás má rád, toho, který nás miluje a který s námi prožije, krok za krokem, celý náš život, radostné i bolestné chvíle. Až do chvíle, kdy v posledním okamžiku svého života řekneme své ano - tak jako on řekl na kříži: „Otče, je dokonáno, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Kéž i my jsme schopni tohle říci a své oči otevřít na druhém břehu, za hranicí smrti, tváří v tvář Jemu, duchovnímu Otci. Tak ať kříž, který posvětím - tenhle i mnohé jiné, které potkáváme - ať nám připomínají lásku Kristovu a moc a sílu, kterou ve spojení s ním máme a můžeme mít. Amen.

Kristův kříž je svědectvím Boží lásky k lidem. Křížem je lidstvo zachráněno. Vyprošujeme si podíl na jeho záchraně.