Listopad 2006

 V dušičkovém období

 zvláště vzpomínáme na naše drahé, kteří nás předešli. Žili kdysi své osudy, svůj neopakovatelný, jedinečný život, jako dnes my. My křesťané vzpomínáme i na ty, na které nikdo nevzpomene, nikoho už zde nemají nebo z různých důvodů zůstali zapomenuti. Modlíme se za ně. Jejich životy jsou pro nás i poučením, pokud o nich  ještě něco víme. I ve válkách padlo mnoho lidí – na obou stranách, zcela zbytečně. Ale zdá se někdy, že vše  je zbytečné, když nás opouštějí naši nejdražší. Zcela jiný rozměr dostává život ve světle víry.

 Kde je moje Bible?

 Když byli v Třetí říši moji šestnácti a sedmnáctiletí lidé houfně odváděni, dával jsem jim pokaždé malou Bibli a říkával jsem jim: "Dávejte pozor! Až se dostanete do služby, položte hned první večer Bibli na stůl, veřejně ji otevřete a čtěte. Pak nastane strašný poprask. Ale druhý den to budete mít už za sebou. Když to neuděláte první den, nedostanete se k tomu nikdy."

 Chlapci to tak dělali. První den přišla Bible na stůl. "Co to čteš?" "Bibli!" Působilo to pokaždé jako ruční granát, poněvadž němečtí křesťané směli číst kdejaký škvár, jenom Bibli ne. Přihodilo se to i mému příteli Paule (který, žel, padl), že příští ráno, když otevřel šatník, byla jeho Bible pryč. Rozhlédl se. Jeden z přítomných se ušklíbnul a ostatní se přidali. "Ukradli jste mi Bibli?" zeptal se. "Kde je moje Bible?" "Je u velitele!" Chlapec si uvědomil, že jde do tuhého. Večer po službě se modlil: "Pane Ježíši, sto­jím docela osamocen. Je mi teprve 17 let. Prosím tě, ne­opouštěj mne. Pomoz mi, abych tě uměl vyznat!" Potom šel za velitelem a zaklepal. "Dále!" Velitel seděl za psacím stolem. Na psacím stole ležela Pauleho Bible. "Co si pře­ješ?" "Prosím, pane veliteli, vraťte mi mou Bibli. Je to můj majetek." Velitel vzal Bibli a listoval v ní: "Tak to je tvoje! Ne­víš, že je to velice nebezpečná kniha?" "Ano, pane veli­teli, vím. Bible je nebezpečná dokonce i tehdy; když je zavřená v šatníku. I tenkrát působí znepokojení." Veli­tel se napřímil: "Posaď se!" Pak připustil: "Přál jsem si ta­ké kdysi studovat teologii." "A pak pan velitel od víry od­padl?" otázal se Paule. Došlo ke krásnému rozhovoru, v němž čtyřicetiletý muž povídal sedmnáctiletému chlap­ci: "Jsem v podstatě k smrti nešťastný, ale zpátky nemohu. Musel bych se vzdát příliš mnoha věcí." Mladík odpo­věděl: "Ubohý veliteli, Ježíš je hoden každé oběti!" Ve­litel pak propustil chlapce se slovy: "Ty jsi šťastný člo­věk!" "Ano, pane veliteli," potvrdil Paule a odešel se svou Biblí. V táboře pak neřekl nikdo ani slovo.

 Kde jsou křesťané, kteří mají odvahu stát za svou věcí?! (Úryvek z knížky „Život bez všedních dnů.“)

 Úspěšnost, uznání, obava, že bych ztratil na vážnosti, ztratil přátele... Člověk chce být chválen... a řekne si: nebudu to přehánět, jak by se na to druzí dívali...

 Ale málo si uvědomujeme, co jsem nedávno slyšel: „Pokud začne naše víra ochabovat, okamžitě se stáváme zahnívajícím člověkem, který odchází do hrobu. Blahé paměti Jan Pavel II. V jedné promluvě před mnoha tisíci řekl: Každá duše je bojištěm, kde se bojuje o všechno, o život věčný, celý svět je tím bojištěm, proti kterému stojí nepřítel a využívá každé naší slabosti, zvláště slabosti víry a tehdy nahání strach a dělá se silným.“ Ačkoliv mu není dáno nic, než to, že parazituje na Boží dobrotě. Buď jsi věřící anebo nevěřící. Nevěřící říká: „Já odcházím do ničeho.“ Anebo jsi věřící a víš, že jsi neustále v péči nekonečně milujícího Boha.

 

Ježíš Kristus

Já  jsem Tvůj otec, tvůj manžel, tvé doma.

Tvůj živitel, tvůj kořen, tvůj základ.

Cokoli chceš, to budu.

Nic ti nebude chybět.

Budu pro tebe pracovat.

přece jsem přišel, abych sloužil,

ne abych si nechal sloužit.

Budu tvým přítelem a hostitelem,

tvým vůdcem a bratrem,

tvou sestrou a matkou.

Budu vším.

Buď jen vroucně spojen se Mnou!

Budu pro tebe chudý, budu tě hledat,

budu pro tebe na kříži, pro tebe v hrobě.

Budu za tebe prosit Otce,

na zemi budu pro tebe přímluvcem u Otce

Ty jsi pro mne všechno,

bratr, spoludědic, přítel a podílník.

Co chceš víc?

(Sv. Jan Chrysostomos)