Leden 2007
Žijeme ještě v době vánoční - množství Betlémů v kostelích i domovech připomíná tu překrásnou událost, Narození Krista. V jednom pražském kostele je však celoročně k vidění na oltáři soška Ježíše, kterou zná snad celý svět
Zázračné Pražské Jezulátko
Už více než tři a půl století lidé klekají před oltář u severní zdi pražského kostela Panny Marie Vítězné a modlí se.
Právě zde zoufalí nacházejí naději, sem se upíná touha po nápravě věcí pozemských. Nad hlavami věřících je velká křišťálová skříň s měděným rámem a v ní – soška Jezulátka.
Nevelká vosková figurka (patrně s dřevěným korpusem uvnitř) zobrazuje dítě Panny Marie.
Pravici má Jezulátko pozdviženou k žehnání, v levici drží kouli s křížem. Sama nevelká soška z vosku je pro mnohé katolíky nejvýznamnější církevní sochou ve střední Evropě.
Polyxenin dar
Kostel Panny Marie Vítězné patřil počátkem 17. století řádu bosých karmelitánů. Tito mniši žili převážně z almužen a milodarů. Tak bylo možné existovat v době prosperity a dostatku.
Když přišly do Prahy horší časy a farníci sami neměli co úst, nastala velká bída i v klášteře. Právě v roce 1628, kdy mniši měli na celý den sotva krajíc suchého chleba, darovala Polyxena z Lobkovic klášteru voskovou sošku Jezulátka. Převor páter Ludvík ji postavil v oratoři a řeholníci se před ní každý den po dvě hodiny modlili a prosili o hmotnou pomoc klášteru. Netrvalo to dlouho a modlitby byly vyslyšeny – císař Ferdinand II. se totiž dozvěděl o bídném stavu kláštera a nařídil české komoře, aby každoročně vyplácela karmelitánům dva tisíce zlatých. Tuto výraznou změnu k lepšímu připisovali mniši sošce Jezulátka.
První zázraky
Roku 1631 však vtrhla do Prahy saská vojska a většina katolických mnichů z Prahy utekla. Protestantští saští vojáci vydrancovali i karmelitánský klášter. Jezulátku přelámali ručičky a nakonec sošku pohodili do smetí za oltář v klášterní oratoři. Teprve 15. května 1632 vypudil Sasy z Prahy Valdštejn.
Brzy nato se karmelitáni do kláštera vrátili, nicméně měli za to, že Sasové sošku Jezulátka ukradli. Roku 1638 však objevil páter Cyrill od Matky Boží sošku ve smetí, očistil ji a postavil opět na oltář. Zprvu si ale nevšiml, že obě ramena Jezulátka jsou polámána. Klášter tehdy znovu zakoušel spoustu trampot, panovala tu bída, noviciát byl přeložen z Prahy do Mnichova. Někteří mniši se nakazili morem. Na tuto strašnou nemoc zemřel dokonce i převor.
Právě v té krušné době se jedné noci páter Cyrill dlouho modlil u Jezulátka. Vtom uslyšel slova: „Smilujte se na de mnou a já se smiluji též nad vámi.“ To ho donutilo prohlédnout si pečlivě sošku. Zjistil, že je poškozená. Šel za převorem aby ji nechal opravit. Ten se však vymlouval na nedostatek peněz. Tehdy se jakýsi bývalý vojenský komisař rozhodl, že sám nechá sošku opravit. A dal Jezulátku přidělat nové, dřevěné, voskem potažené ručičky. Traduje se, že hned poté byl shodou náhod očištěn od jakéhosi nespravedlivého obvinění.
Od té doby se soška Jezulátka stala pro klášter důležitou a těšila se velké úctě. Že Jezulátko u karmelitánů může činit zázraky, nastolit spravedlnost či navrátit zdraví, se brzy rozneslo po okolí. Mnoho ctitelů Jezulátku přibylo v roce 1639, když Alžběta z Lobkovic kvůli těžké nemoci nedokázala mluvit a ohluchla. Tehdy Alžbětin manžel zašel za páterem Cyrillem a poprosil ho, jestli by k jeho nemocné ženě nepřinesl Jezulátko. Cyrill tak učil a Alžběta se okamžitě uzdravila.
Třicet zlatých od krále
V ochranou sílu této sošky zakrátko věřili skoro všichni obyvatelé Malé Strany. Když v červenci roku 1648 vtrhli do Prahy Švédové, Malostranští se ukrývali v karmelitánském klášteře a modlili se k Jezulátku.
Klášter se tehdy stal tak trochu lazaretem. Mniši tam ošetřovali raněné švédské vojáky. Žádný z těchto protestantských vojáků z kláštera ani z kostela nic neodcizil, jen jeden ukradl z knihovny několik knih. Tuto klášterní provizorní nemocnici navštívil v říjnu 1648 sám švédský král Karel Gustav. Karmelitáni ho zavedli i k Jezulátku, kde mu vylíčili, že soška může činit zázraky. Král, ač sám byl protestantem, zde zanechal pro Jezulátko třicet zlatých dukátů, dále nařídil, aby nemocnice byla přeložena z kláštera jinam, a rozkázal zloději, aby ukradené knihy okamžitě vrátil zpět do klášterní knihovny.
Takže vlastně i nejvyšší vojevůdce nepřátelského vojska se začal chovat mravně ihned po té, co se ocitl tváří tvář Jezulátku.
Vzácné šaty cenné sošky
Pražské Jezulátko má řadu skvostných rouch, mezi nimiž jsou i takové vzácnosti, jako třeba šatičky věnované císařovnou Marií Terezií - jsou zelené z hedvábného zlatem zdobeného aksamitu.
Diamanty až z Filipín
Je tu třeba i roucho poseté diamanty, jedny šatičky věnoval věřící až z Filipín.
Vietnamská delegace zaskočila pohlaváry
Kuriozní je, že za komunistické éry darovala Jezulátku roucho i vietnamská politická delegace, která přijela do Prahy. Naši ateističtí pohlaváři byli darem asi hodně zaskočeni, nicméně nakonec zachovali dekorum, šaty přijali a předali je chrámu, v němž se Jezulátko nachází.
Jak vzniklo Jezulátko
Původ sošky není přesně znám, zachovala se však starobylá legenda. (Rozuměj: „Legenda“ není vymyšlená pověst! Legenda doslovně latinsky znamená „to, co má být čteno“ pro poučení.) Sochu vytvořil někdy v 11. století zbožný mnich klášteře kdesi v Andalusii. Tvář se pokoušel modelovat podle zjevení Božského Dítěte, které sám spatřil. Nebyl však schopen vystihnout podobu jeho obličeje. Až na sklonku života se mu dítě zjevilo podruhé, a teprve poté se mu podařilo tvář dokončit. Víceméně ověřená historie Pražského Jezulátka začíná v polovině 16. století. Sošku s sebou do Čech údajně přivezla Maxmiliána Manriquez de Laraová, když se roku 1556 provdala za Vratislava z Pernštejna. Paní Maxmiliána darovala sošku jako svatební dar své dceři Polyxeně, která ji roku 1628 věnovala pražským karmelitánům.
Moji nejbližší - věřící i bez vyznání.
Minul čas vánoční, kdy každý z nás otevřel své srdce lásce nejen k rodině, ale i svým bližním. Každý z vás přemýšlel, jak udělat radost druhém a aby na nikoho nezapomněl. Potkával jsem vás s tichým úsměvem ve tváři, radostí v očích a mírem v srdci. Nejeden z vás zářil jako hvězda na nebi.
Nyní vstupujeme společně do nového roku. Máme svá předsevzetí i přání. Mé přání je jediné. Chtěl bych vás všechny dál vídat v kostele. Vánoční Půlnoční Mše vám přinesla mír v duši, který jsem ve vás viděl. Já vám chci pomoci nést v sobě tu radost a mír po celý rok. Opusťte všední spěch. Přijďte mezi nás, poslechnout si Slovo Boží. Každého osloví jiný verš, podle toho, co právě potřebuje. I Ty zde máš svůj verš, který čeká jen na Tebe, tuto neděli jako každou další. Nečekám, že padneš na kolena v tiché modlitbě. Stačí když vyslechneš Slovo Boží, najdeš svůj verš a klid v duši.
Nedělní Mše začínají v 10:30 hod. v kostele sv. Petra a Pavla na náměstí. Budu vás všechny čekat a modlit se za vás, aby jste našli cestu, čas i sílu přijít.
Váš farář Josef Prchal
Přehled Bohoslužeb:
Pondělí, úterý, středa, pátek od 18 hod. v kapli na faře
Čtvrtek od 10:30 hod. v kapli na faře
Sobota od 9 hod. v kapli na faře
Neděle od 10:30 hod. v kostele
Některé svátky, které by Vás mohly zajímat:
1. ledna - slavnost Panny Marie - vyprošujeme požehnání pro celý rok
7. ledna - se slaví křest Ježíše Krista Janem Křtitelem, končí doba vánoční
18. ledna začíná týden modliteb za jednotu křesťanů. Sjednocení křesťanů je jeden z cílů, které si vytýčil Papež Benedikt XVI
25. ledna - svátek obrácení apoštola Pavla. Byl vrstevníkem ostatních apoštolů i Krista. Po otci zdědil římské občanství. Jako farizej vyráběl stany z kozí srsti a v křesťanech viděl odpadlíky. Při svém tažení proti křesťanům na cestě do Damašku měl vidění a to způsobilo jeho obrácení. Za svůj život vykonal 3 misijní cesty. Jeho bohatý život a krušná smrt by zaplnila mnoho stránek.
27. ledna – svátek sv. Anděly Mericiové, zakladatelky Voršilek, které se staraly o děti a zakládaly školy a první jesle.
31. ledna - svátek sv. Jana Boska - patrona mládeže, vychovatelů mladých a učňů, kterým se nejvíce věnoval. Byl představitelem moderního kněze, zakladatelem salesiánského řádu a průkopníkem misijního hnutí. Jeho knihy dodnes neztrácejí platnosti.
Vážení rodiče,
dovolte, abych vám, jako farář města Horšovského Týna, v několika větách přiblížil, co se děje při hodinách náboženství a o co by nemělo přijít žádné dítě. Všude ve světě je náboženství povinnou součástí školní docházky. Co je však povinné, není vždy milé pro děti ani pro nás. Přesto je smutné, že děti ani netuší, co je psáno v Bibli. Proto hodinu náboženství dělíme na 2 části. V první polovině společně čteme a vyprávíme si příběhy z dětské ilustrované Bible a hledáme poučení pro všední život. V druhé polovině zpíváme písně (v této době vánoční koledy), probíráme některé základní modlitby, které by měl asi každý znát, vysvětlujeme význam svátků a obřadů, kdy, jak a proč se slaví.
Snažím se vštěpovat dětem lásku a úctu k rodičům, že lež a pýcha je hřích ... Zásady, ve kterých se asi všichni shodneme. Děti dochází na faru, je to pro ně zajímavé prostředí, o přestávce nabízíme ovocný čaj a něco k němu.
Dopřejte svým dětem alespoň základní vědomosti z Bible. I náš bývalý prezident „tatíček“ Masaryk znal Bibli a modlil se za správná rozhodnutí.
Hodiny náboženství jsou: úterý 13-14 hod. a pátek 16:45 – 17:45 hod.
Hodiny lze přeložit po domluvě na jiný den i hodinu. Rád si vyslechnu Vaše náměty a připomínky.
farář Josef Prchal