„Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ (Matouš 6,1)
Milé duše, blíží se Popeleční středa a s ní čtyřiceti-denní postní období, v kterém se připravujeme v duchu prožít umučení a zmrtvýchvstání našeho Pána, Ježíše Krista. Toto období, je-li správně pochopeno a prožito, je pro náš duchovní život velmi prospěšné. Postní doba nás vybízí k náležitému vnitřnímu očišťování, které se děje především praxí vědomého sebezáporu. Ústředním mottem a sloupem celého očistného procesu jsou přitom slova, která pronáší kněz na Popeleční středu. „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ V duchu těchto slov je třeba vykonávat všechny kající skutky, které si v této době uložíme. Jestli v tomto období opravdu pochopíme a prožijeme tato slova, pak teprve jsme dobře připraveni přijmout milost od Pána Ježíše, kterou nám přináší o Velikonočních svátcích.
Pán nás ústy evangelisty Matouše varuje, abychom nekonali skutky spravedlnosti před lidmi, jinak nebudeme mít odměnu u nebeského Otce. Takový skutek totiž ztrácí svou hodnotu právě tím, že je vykonaný před lidmi, tedy je vykonaný pro ně, ne pro nebeského Otce. Tím víc skutek kajícnosti a pokání ztrácí svůj význam v okamžiku, když jeho vykonáním na sebe chceme strhnout pozornost. Potom už je jedno, jestli nás za tento skutek lidé pochválí nebo odsoudí. Už samotný fakt, že si někdo všiml, že tímto skutkem něco zamýšlíme, naprosto převrací smysl kajícího skutku. Absolutně nezáleží na velkoleposti toho, co děláme, ale jak to děláme. Skutek pokání je totiž jakýkoliv akt dobré vůle, který vede k sebezapření a jen a pouze k sebezáporu. Jen tehdy totiž v pravdě odpovíme na výzvu: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ K lepšímu pochopení této výzvy uveďme, milé duše, dva odlišné příklady.
Máme před sebou postní dobu, kdy se máme vnitřně připravit na Velikonoční tajemství. S tím souvisí omezení jistých vnějších činností (např. úprava jídelníčku). Tyto činnosti jsou však pouze pomůckou nikoliv cílem postní doby. Představují možný prostředek k vnitřnímu očištění. Často se ale paradoxně i ony samy mohou stát překážkou k tomuto očištění. To se stalo člověku, který byl v postní době pozván do rodiny, která mu k jídlu předkládala právě ty věci, které si on sám zakázal. Nic jiného totiž neměli a nevěděli o půstu tohoto člověka. Jakmile tento nejmenovaný muž spatřil jídlo na stole, s láskou a pozorností hostitele přichystané, rázně ho odmítl a začal vysvětlovat, jak se tímto skutkem pokání přibližuje Bohu, zatímco ubozí hostitelé to nemohou nikdy pochopit. Výsledkem jejich setkání byl jen pocit zklámání a zahanbení hostitelů, zatímco nejmenovaný muž si s úsměvem odškrtl jednu čárku v seznamu svých kajících skutků s pocitem, jak je zase o krok blíž Bohu.
Na druhém příkladu si, milé duše, ukážeme, jak si někdy opravdového skutku pokání ani nevšimneme a nedokážeme vůbec zaregistrovat jeho význam. Jedna mladá žena v postní době prožívala složitou rodinou situaci. Měla nemocné rodiče a s manželem různé pracovní těžkosti. Protože však věděla, že je za danou situaci odpovědná částečně sama, rozhodla se celou postní dobu lidem způsobovat aspoň malou radost. A tak se neustále usmívala. I když její srdce přetékalo bolestí, i když vnitřně byla velmi zmatená, každého obdarovávala svým úsměvem. A nikdo si toho nevšiml. Každému přišlo přirozené, že se usmívá. Nikdo nevěděl, kolik přemáhání jí to stojí. Možná ji dokonce odsuzovali za to, že nedělá žádný vnější kající skutek. Její úsměv byl dokonalým skutkem pokání, protože vedl k stále hlubšímu sebezáporu. Tento její úsměv totiž nepatřil lidem, ale Bohu. Proto pouze On jediný věděl, co vše za tímto nepatrným úkonem stojí. Žena nedostává žádné uznání od lidí, bude ale odměněna Boží milostí.
Muž, který odmítl nabízené jídlo oproti tomu žádný skutek sebezáporu nevykonal a tudíž se zcela minul pravým významem postní doby. V tomto případě by sebezapření spočívalo spíše v pokorném přijetí toho, co se mu nabízí. Tento muž by se sice nepostil vnějškově, ale postil by se vnitřně. Jedině když k vnějšímu postnímu úkonu zaujmeme i postní vnitřní postoj, můžeme hovořit o tom, že se skutečně postíme. Jakýkoliv vnějškový čin, byť na první pohled sebelepší, provedený za jiným účelem než za účelem sebezapření, je v Božích očích nicotný. Když nás lidé budou plácat po ramenou, jak jsme dobří, že se tak přemáháme, jakou odměnu budeme mít u Boha? Tím jen roste naše falešné sebevědomí, a to je pravý opak významu postní doby. Proto si, milé duše, všemi našimi skutky v postní době neustále přípomínejme, že jsme opravdu prachem, kterému Stvořitel vdechl život a nad kterým se pro jeho hříšnost neskonale smiloval. Jedině tak budeme schopni opravdově prožít Velikonoční svátky a setkat se se vzkříšeným Pánem ve skutečné radosti.
Lenka Moravcová