“Do Plzně přišly sestry salesiánky na pozvání otce biskupa Františka Radkovského v srpnu 1996, rok žily v sídlištním bytě na Vinicích. Po roce byl rekonstruován dům na Křimické ulici, v jehož prostorách začalo působit středisko volného času pro děti a mládež provozované občanským sdružením Salesiánské hnutí mládeže — Klub Plzeň. A tady je naše působiště dodnes,” říká ředitelka plzeňské komunity sestra Hana Gennertová.

Všude je plno obrázků a všude se něco děje. V kanceláři klubu se hraje stolní hra, v oratoři několik dětí pod vedením jedné salesiánky a jedné dobrovolnice vytvářejí obrázky z ubrousků.

“Oratoř je takový záchytný bod, kam může přijít kdokoliv z dětí bez předchozího přihlášení. Vždycky jim tu nabídneme nějakou činnost, ať už rukodělnou nebo hry, pokud je pěkné počasí, jdeme ven. Bývá to první kontakt dětí s naším střediskem, nabízíme jim strávení mimoškolního času jinak než třeba bloumáním po ulicích,” vysvětluje sestra Hana. Děti nám hrdě ukazují, co zrovna vytvořily, je tu i dárek pro maminku k narozeninám.

Živo je také v keramické dílné, kde dětem pomáhají i maminky a babičky, a za jejich výtvory by se nemusel stydět ani mnohý z moderních výtvarných umělců. Modrý papoušek z rukou osmiletého chlapce nemá chybu.

Momentálně ve středisku působí čtyři sestry salesiánky plus osmnáct dobrovolníků. Když pročítám seznam aktivit, nechápu, jak to všechno zvládnou. Kromě již zmíněné keramiky třeba kroužky jako Rukodělky, Josefina, Ovečka či Rysáci, dále angličtina, hudebně divadelní kroužek, vaření, florbal, stolní tenis, cvičení pro ženy, logopedie, doučování matematiky a českého jazyka, hra na kytaru, flétnu, klavír, klávesy ... K tomu víkendové akce a prázdninové pobyty.”

Všechno je to postavené na našich dobrovolných spolupracovnících, kteří se tu dětem věnují s láskou, nikoliv z povinnosti, bez nároku na finanční odměnu. Za to jsme jim velice vděční,” líčí sestra Hana Gennertová, jak je možné zajistit tak širokou nabídku aktivit. “Našimi spolupracovníky jsou lidé od studentů až po seniory, kteří chtějí být užiteční. Jejich složení se rok od roku mění, stejně jako nabídka aktivit. Odejde třeba hudebnice, ale přijde nový, sportovně orientovaný spolupracovník. Peníze na provoz sháníme, kde to jde, z nejrůznějších projektů. Jsme schopni zajistit chod střediska hlavně proto, že máme pouze jednu zaměstnankyni, jinak samé dobrovolníky.”

Momentálně je ve středisku zapsaných do kroužků sto dvacet dětí a dvacet dospělých. Děti, přicházející do oratoře, se zpočátku neregistrují, stejně jako účastníci jednorázových akcí. Jinak poplatek za registraci ve středisku činí 400 Kč za pololetí a po jeho zaplacení může dítě navštěvovat libovolný počet a výběr kroužků. To je velmi příznivá nabídka i pro sociálně slabší rodiny v porovnání s poplatky a nabídkou jinde.

“Často se stává, že naše dětí přivedou další,” shodují se sestry. “Hrajeme něco třeba na hřišti u paneláků nebo v areálu sousedních adventistů a vždycky se objeví další děti. Z nepravidelných návštěvníků se pak stanou pravidelní. Děti s tím nemají problém, ale někdy cítíme trochu nedůvěru ze strany rodičů. Neznají nás, a tak se snažíme o sobě a našich aktivitách poskytovat co nejvíce informací, nabízíme propagační materiál, vysvětlujeme, kdo jsme. Každopádně rčení 'Jde se k salíkům' už se tady na skvrňanském sídlišti stalo okřídlené.”

“Pracuji pro dobro duší a pro větší slávu Boží,” řekl Don Bosco, zakladatel Salesiánské kongregace. Salesiáni a salesiánky po celém světě mají ve svém poslání zprostředkovávat mladým lidem křesťanské hodnoty. Jak se to dělá v praxi, v sekularizované západočeské metropoli?

“U nás křesťanská výchova a předávání hodnot, probíhá spíše spontánně. Nechceme dětem něco vnucovat. Zhruba z devadesáti pěti procent k nám chodí děti z nevěřících rodin, chceme jim křesťanství a jeho hodnoty přiblížit přístupnou a pochopitelnou formou. Pro děti předškolního věku máme např. klub Ovečka, kde si povídáme o Bohu prostřednictvím příběhů, písniček a tvoření. Sem ale chodí především děti z věřících rodin, málokdy hledající. A u ostatních? Děti vědí, že jsme řeholnice, spontánně vyvolávají debaty. Nedávno jsem z povzdálí sledovala diskusi dětí v kuchyňce,” usmívá se Hana. “Na kolik procent věříš? Já nevím, no asi tak na padesát, já fakt nevím. Naše máma doma říká...” Jako perličku pak dodává: “Jeden kluk se mě zeptal: Tak ty máš jako za manžela Boha? Fakt, jo?” Chvilku se tomu smějeme, ale pak říká Hana Gennertová zásadní věc: “Je skvělé, že o tom děti přemýšlejí. Jsem přesvědčená, že to má cenu, i když výsledky nejsou vidět. Je radost, když se můžeme podílet na vytváření prostředí, které pomáhá udělat první krok. Přála bych si, abychom toho byli schopni a aby to směřovalo dál.

Připravila Alena Ouředníková