Únor 2014
Pán nás poučuje, že nikdy nemáme mít na zřeteli vlastní prospěch, nýbrž vždy a všude prospěch svého bližního. Tím znemožňuje i nepřátelství, potlačuje pýchu a závist a umožňuje, aby do nás vstoupil pramen všeho dobra, láska. (Sv. Jan Zlatoústý)
Všichni víme, jak hrozivé je v moderní společnosti procento rozvodů. V čem je příčina? Nemůžeme přece předpokládat, že všichni tito lidé uzavřeli manželství lehkomyslně nebo že měli už předem v úmyslu „manželství na zkoušku". Domnívají se, že mohou svým manželstvím disponovat jako zaměstnáním nebo bytem. Jako by jim unikalo, co vlastně manželslví je.
Manželství se sice uzavírá svobodnou lidskou úmluvou, ale je to víc než smlouva. Smlouva je výpočet, jde tu o měřitelné veličiny, o službu a protislužbu, o zajištění jednoho před druhým a o vyloučení rizika; každý tu hledá svůj prospěch. To všechno se stěží hodí na úmluvu manželství. Zde už nejde o kalkulaci a vlastní zisk, nýbrž právě o to, že jeden se druhému "vydává", že se mu daruje. Při uzavírání manželství se neříká "ano" pouze člověku, když právě v tomto okamžiku stojí před druhým, nýbrž toto "ano" se mu dává předem na celý život. Často je to padesát let i více. Ale za tu dobu se druh změní. To všechno není pouze "rozumné" ve smyslu smlouvy; takového rozhodnuli je schopna jen opravdová láska.
Když se dva lidé takto rozhodli jeden pro druhého, vzniklo něco nového, jsou spolu spojeni, budou mít společný osud. Ne nadarmo se proto manželství uzavírá před veřejností a je jí potvrzováno. Ať se uzavření manželství jakkoli týká obou partnerů, dotýká se také společnosti, v dětech dokonce zasahuje až do budoucích generací, a proto není ponecháno libovůli manželů. Marx např. říká: "Nikdo není nucen uzavřít manželství, ale každý, jakmile manželství uzavře, musí být nucen, aby se rozhodl k poslušnosti zákonů manželství. Kdo uzavírá manželství, ten zákony manželství nevymýšlí, právě tak jako plavec nevymýšlí přírodu, zákony vody a tíže. Manželství se proto nemůže podřizovat jeho libovůli, jeho libovůle se musí podřídit manželství."
Člověk tento řád bezpečným citem tuší. Všechny kultury proto jednoznačně rozlišují mezi pohlavním vztahem mimo manželství a v manželství. Člověk tuší, že je v manželství dána nejen tělesná jednota, nýbrž i duševní; a ta spojuje dva lidi tak nerozlučně, že není možné opakovat stejné setkání třeba druhého dne s jiným člověkem. Zdravé cítění nám říká, že dítě nachází jedině v rodině své správné místo a nejlepší možnost dobré výchovy v charakterního člověka. Proto byl ve všech dobách pokládán manželský původ dítěte za jedině žádoucí. (To ovšem neznamená nějakou mravní méněcennost nemanželského dítěte, ani oprávnění k jeho diskriminaci!) Proto nám svědomí říká, že je tu na místě odpovědnost a že jednota a společenství života, které se ztělesňují v dítěti, se nemohou zrušit podle proměnlivého uznání člověka. Proto všechny doby a kultury hledaly pro manželství určitý řád, a libovůli v této oblasti pokládaly za nepatřičnost nebo i za velké provinění.
Když i nábožensky nevyhranění lidé říkají, že manželství není ponecháno libovůli manželů, že tedy podléhá předem danému řádu, vzniká otázka: odkud pochází tento řád? Jako křesťané říkáme, že řád manželství pochází od Boha. Bůh je tvůrce člověka a lidské přirozenosti i všeho, co tato přirozenost vyžaduje. Právě tak jako člověk, i manželství je neseno řádem, který Bůh vložil do přírody.
Zjevení nás učí, že manželství chce sám Bůh. Na prvních stránkách Písma se vypráví, jak Bůh stvořil člověka: "Jako obraz Boží ho stvořil; stvořil je jako muže i ženu..." Potom jim dal příkaz: "Rosťte a množte se a naplňte zemi." Plozením měl mít člověk podíl na tvůrčí síle Boží.
Jestliže existují přikázání, jestliže zde existuje hřích, pak proto, že jde o zachování veliké životní hodnoty. Proto Bůh chce, aby se této síly užívalo odpovědně.
V manželství si tedy neříkají "ano" jen manželé navzájem, nýbrž i Bůh, Pán, říká "ano" k tomuto manželskému svazku a potvrzuje ho - a manželé zároveň říkají "ano" Bohu a jeho řádu. Tím vzniká něco nezrušitelného. To je hlavní důvod toho, že manželství nepodléhá lidské libovůli. Proto platí: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19, 6). Skrze Boží "ano" k tomuto manželskému svazku se manželství skutečně stává něčím svatým. Právem se proto říká: "Manželství se uzavírají v nebi." Už ve Starém zákoně se Boží úmluva s jeho lidem vyjadřuje obrazem manželství. Každá neláska vůči bližnímu je hříchem před Bohem, je to samozřejmé. Ale nejbližší jsou si manželé! Když se tedy proviňují jeden na druhém, stávají se vinnými i před Bohem. Když jsou manželé na sebe dobří, slouží Bohu, a když si prokazují lásku, ukazuje tato láska na Boha a jeho řád.