Květen 2014
Ze svých poradenských pohovorů s lidmi, kteří prožívají “lásku protože”, jsem zjistil, že bud’ jeden nebo oba partneři se opravdu bojí, aby ten druhý nepoznal jací tam hluboko uvnitř ve skutečnosti jsou. Velmi se obávají, že až jejich partner pozná pravdu, budou méně přijímáni, méně milováni nebo možná úplně odmítnuti. Před časem jsem na toto téma hovořil se skupinou studentů. Jedna ze studentek se najednou rozplakala. Bývala krásná a byla zasnoubená. Po automobilové nehodě však zůstala její levá tvář ošklivě zjizvena. Hodně jí pomohla plastická operace, ale její vztah nebyl nic než “láskou protože”. Její srdce naplnily nejistot a a strach, nakonec se její známost “zhroutila”. Byl to klasický příklad “lásky protože”. Ta vlastně říká: “Miluji tě, chci tě, protože…” Mnohé lásky, které jsme v životě poznali, jsou láskami tohoto typu. Tento druh lásky v nás vždycky vyvolá pochybnosti, jak dlouho vydrží.
Naštěstí však existuje ještě jiný druh lásky, láska zářivá a krásná. Přál bych každému, aby ji prožil. Je to láska bez podmínek. Tato láska vlastně říká: „Miluji tě, nehledě na to, jaký možná v jádru jsi. Budu tě milovat, ať se s tebou stane cokoli. Nemůžeš udělat nic, co by ohrozilo mou lásku. Miluji tě a tečka.“ Láska “miluji tě a tečka” není slepá. K tomu má daleko. Tato láska může svůj objekt znát velmi dobře. Zná jeho nedostatky a chyby. Naprosto beze zbytku ho přijímá, aniž by za to cokoli požadovala. Tuto lásku si není možno nijak zasloužit. Nemůžete udělat nic, aby byla větší. Nemůžete ji ničím odvrátit. Není na nic vázaná. Od “lásky protože” se liší tím, že nevzniká na základě nějaké přitažlivé kvality milované osoby. Touto láskou můžeme milovat i naprosto bezvýznamné osoby tak, jako by měly nekonečnou hodnotu. Tuto lásku jsou schopni prožívat jen úplní a zralí jedinci, kteří nepotřebují ze životních vztahů stále jen brát, aby zaplnili prázdná místa ve své vlastní osobnosti. Zralé osobnosti nic nebrání v tom, aby do vztahu dávala, aniž by za to něco požadovala.
Aniž si to možná uvědomuješ, tato láska je pro nás důležitější než cokoli jiného. Pokud zrovna teď neprožíváš takovou lásku, pravděpodobně doufáš, že jednou ji prožiješ, nebo se rád vracíš k dobře střežené vzpomínce na dobu, kdy jsi takovou lásku zakoušel. Život bez vztahu, který takovou lásku alespoň připomíná, vede v posledku k beznaději.
Láska “miluji tě a tečka” je vztah, do kterého investujeme. Tato láska se nemůže dočkat, až bude moci něco dát. Ostatní dva druhy lásky se nemohou dočkat, až něco získají. “Miluji tě a tečka” znamená “dávám”, dobrovolně dávám sebe sama. A v tomto vztahu není místo pro obavy, nejistotu, nátlak, závist nebo žárlivost. Spousta kluků namítne: “Kdybych měl svou dívku rád bez ohledu na to, jak vypadá a co dělá, nebude se zanedbávat?” A víš, že ne? Taková láska je láska, ve které dáváme. Je to vlastně Boží láska působící v člověku. Je tak přívětivá, krásná a tak neodolatelná, že dokáže z druhého “vytáhnout” to nejlepší. Vyvolává v tom druhém tvořící změny. Tyto změny nevyžaduje, jsou jednoduše přirozenou reakcí na bezpodmínečnou lásku. Moje manželka mě takto miluje, před ní nemusím nic hrát. Její bezpodmínečná reakce ve mně vyvolává přirozenou touhu být takový, jaký bych podle ní být měl. Ne, že bych takový být musel, ale já takový být chci. Je to přirozená reakce na lásku “miluji tě a tečka”, kterou mne miluje.
Kterou ze tří jmenovaných druhů lásky si vybereš? Velmi málo lidí si záměrně vybírá “lásku jestliže”. Ta vyžaduje nepřetržité a nekonečné úsilí. Zůstávají další dva typy lásky. Je překvapující, že hodně lidí volí “lásku protože”. Možná, že být milován tímto způsobem je lichotivější. Být milován pro to, co jsem nebo co mám, je uspokojující. Podporuje to vaše sebevědomí. Je to však křehká stavba, která nakonec ničí sama sebe.
Tajemství skutečné lásky je ve třetím typu lásky – “miluji tě a tečka”. Není příliš běžný, protože jediným trvalým zdrojem této lásky je sám Bůh. Žádný člověk nemůže důsledně milovat touto láskou, aniž by v něm nepřebýval Boží Duch a nevedl ho. A Bůh nezištně vkládá tuto lásku do srdce každého člověka, který je ochoten přiznat, že o to stojí a že potřebuje Boží pomoc, aby dokázal takovou lásku projevit.
Proč je tato láska tak vzácná? Proč je takovým tajemstvím? Protože se nesnáší s lidskou pýchou. Neradi přiznáváme, že nedokážeme být vlastní silou a vůlí tím, čím chceme. Nejraději bychom zapomněli na tuto lásku “miluji tě a tečka”, protože vyžaduje kázeň a sebeovládání. Vyžaduje, abychom brali své emoce a tělesné touhy tak, aby nám sloužily, a ne tak, abychom my sloužili jim.
Úryvek z knihy „Lásku dát, lásku brát“ – Josh McDowell a Paul Lewis