Březen 2016
Nejprve jak nemáme Boží milosrdenství chápat: Nemáme je chápat jako odměnu za něco, co jsme vykonali nebo jako výsledek naší šikovné cesty, protekce nebo něčeho podobného. Boží milosrdenství je sklonění se Boha k člověku. Přesněji všemohoucího, vševědoucího, svatého, nadevše vyvýšeného Boha k hříšnému „upatlanému“ člověku jako jsme my. A ještě úplně zásadní věc – On se sklonil, protože chtěl.
Není žádný zásadní rozdíl v tom, jak je Boží milosrdenství chápáno ve Starém zákoně a v Novém zákoně, protože když jde o milosrdenství, jde stále o totéž. Má to jen jiné zabarvení a je řečeno trošku jinou pedagogikou. Ve starém jsou spíš obrazy Božího milosrdenství, které znamenají odpuštění nevěrností Izraele, odpuštění hříšnosti. To je samozřejmě i v Novém zákoně. Ale Nový zákon proti Starému má jednu velikou postavu a tou Ježíš Kristus. Papež František ve své bule k roku Božího milosrdenství píše: „Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství.“ Tajemství křesťanské víry je shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným, dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. Je to pořád tentýž milosrdný Bůh, který se skláněl k Abrahámovi, který se skláněl k Mojžíšovi, ale který nyní přichází sám - Ježíš Nazaretský je jeho jedinečná tvář, která je nám srozumitelná. Tento věcný rozdíl je zásadně v přiblížení se Boha. Syn Boží nepřišel v žádné starozákonní postavě, ale přišel jako spasitel, Ježíš Nazaretský.
Klasicky se mluvilo o skutcích tělesného a duchovního milosrdenství, což jsou vhodné výrazy pro zapamatování a užitečné pokud slouží člověku jako podnět k inspiraci. Kdybych to bral jenom tak, že si prostě „odškrtnu“... nasytil jsem hladového, dal jsem někomu starý svetr, tudíž jsem někoho oděl, komu byla zima, dále jsem někomu poradil /náhodou tedy dobře/, tak „mám“ skutek duchovního milosrdenství, a pak jsem ještě někomu řekl, že nemá dělat hříchy /tak už jsem nasbíral asi čtyři.../. Takové smyšlení se sice vyskytnout může, ale je to málo a ke křesťanství se to nehodí. Přesto tyto skutky milosrdenství nás upozorňují na něco, co nemusíme vidět (a co také někdy vidět nechceme) a to je nouze druhého člověka. Jde o to, jestli jádrem mého jednání je snaha „udělat si čárku“, že jsem uděl něco dobrého a nebo to dokonce může být i projev pýchy, chlubivosti, „podívejte se jaký já jsem, že jsem tohle udělal“. Toto vše člověka ponižuje. Ponižuje především toho komu to prokazuji. Když je to ale projev mého přiklonění se k člověku, stane se to něčím krásným. Můžeme si to vyzkoušet na sobě. Ve chvíli, kdy někdo o něco žebrá nebo něco prodává a já mu dám peníz, tak se můžu zeptat sám sebe, jak jsem toho člověka viděl. Viděl jsem ho jako člověka? Může to být dost nepříjemná, ale užitečná otázka.
Abych to správně chápal a správně jednal, může mi v tom pomáhat víra. Víra mě samozřejmě může v první řadě vest k tomu, abych viděl v jakémkoliv člověku, někoho, kdo je stvořen k obrazu a podobenství Božímu. Jako někoho, za koho také Ježíš umřel a ke komu se Bůh sklonil a sklání. To je něco jiného, než vidět, jak často pokládáme za důležité, nějaký jeho věcný nedostatek, že tomu člověku něco chybí. Docenění člověka a jeho důstojnosti je to, k čemu nás má víra přivést.