Květen 2016

„Před hříchem je třeba se bát Boží spravedlnosti, neboť bázeň před Pánem je počátek moudrosti, říká Písmo sv. Po hříchu je třeba se utíkat k Jeho milosrdenství.“ (Sv. Ignác z Loyoly)
„Boží milosrdenství je zvláštní síla lásky, která je větší než hřích a naše nevěrnost.“ (Sv. Jan Pavel II.)

Boží milosrdenství je celé a úplné v rodině.

Tím, že jsme lidé hříšní, všichni jsme závislí nejen na základním Božím přiklonění se k nám, ale zvláště na jeho odpouštění. Je velká souvislost mezi naším mezilidským odpouštěním a odpouštěním ze strany Boží. Setkává-li se dítě ve svém okolí s nemilosrdenstvím, s velmi váhavým nebe chybějícím odpuštěním nebo s lhostejností, kde ani není co odpustit, protože vlastně nic nevadí, pak je velmi špatně vybaveno proto, aby zdravým způsobem jako dospělé chápalo Boží milosrdenství a Boží odpuštění. A odpuštění je nejen úžasný projev milosrdenství, ale základní zkušenost, bez které se křesťanství nedá zdravě žít. Tohle je v rodině navzájem propletené – přijímání Božího milosrdenství formou Božího odpouštění a osobní přijetí Jeho odpuštění. A přijímání členů rodiny, kde jsem milosrdný tím, že je přijímám takové, jací jsou, a odpouštím jim. A růst schopnosti chápat současnou ohraničenost a přitom cennost a závažnost a závaznost Božího odpuštění.
Dvě věci, na které je třeba upozornit: modlitba a svátosti. Modlitba jako určitá cesta vnímání a přijímání Božího milosrdenství. Nejenom tím, že o milosrdenství v modlitbě prosím, ale že cestou modlitby se přibližuji k Bohu milosrdnému a „vím o tom“ – hovořím s Bohem, o němž vím, že je milosrdná láska.
A druhá věc, svátosti, – je potřeba říct s Papežem Františkem – že nejsou jen těm hodným jako odměna, ale že, na druhé straně, to není nějaký nezávazný dáreček. Je to veliký dar pro náš malý všednodenní život. A my si potřebujeme tento dar spojit s naší všedností.
Prosit o Boží milosrdenství je možné a potřebné... A snad dorostu k takové zralosti, že o Boží milosrdenství budu nejen prosit, ale budu za Boží milosrdenství děkovat! Až poznám, že je to zásadní způsob Božího přístupu ke mně. A choval bych se vlastně divně, jako když přede mně někdo postaví sklenici vody a já bych pořád říkal „dej mi napít“. – Ale, ano, vždyť je to tady! ... Děkovat je namístě!
Zejména si potřebujeme vyprošovat schopnost být milosrdní. „Pane Bože, učiň mně milosrdným.“ A to nestačí říct jen jednou, člověk to potřebuje říkat den po dni. Bůh nám svým milosrdenstvím ukazuje sám sebe. Projevy milosrdenství jsou „zjevení“ Boha v nás.

Pomáhej mi Pane, abych měl milosrdný pohled a nikdy v sobě neživil podezření a posuzování na základě vnějšího zdání, ale abych dokázal rozpoznat v duši svého bližního všechno krásné a abych mu byl ku pomoci... aby můj sluch byl milosrdný, abych se sklonil k potřebám bližního a moje uši aby nebyly lhostejné k bolestem a vzdechům mého bližního... aby můj jazyk byl milosrdný a nehovořil nikdy o bližním špatně, ale abych pro každého měl slovo útěchy a odpuštění... aby moje ruce byly milosrdné a plné dobrých skutků... moje nohy aby byly milosrdné a vždy běžely na pomoc bližnímu, a já abych překonával svou netečnost a únavu... aby moje srdce bylo milosrdné a mělo účast na všech utrpeních bližního.
(modlitba sv. Faustiny Kovalské)

Zlo, které člověk dělá, hřích, zvláště těžký, není maličkost, dostihne člověka později. Ale Bůh nám s radostí odpouští, kdykoliv k němu s lítostí přicházíme. To se děje ve svátosti smíření. Člověk není schopen sám vlastními silami napravit zlo, které způsobil svým hříchem sobě i druhým. Potřebuje Boží milost, potřebuje pomoc od společenství církve, potřebuje druhé, aby mu pomáhali a on, aby jim prokazoval lásku. Proto máme konat skutky lásky k bližnímu, trpělivě nést své životní obtíže, milosrdně odpouštět. Tím se nedostatek napravuje a svatost jednoho prospívá ostatním!


V pondělí svatodušní 16.5.2016 bude večer v 17:00 hodin Mše svatá na základech zbořené kaple Panny Marie Lurdské na Šibeníku. Srdečně Vás všechny zveme!