Březen 2017
Skutečnost, že dítě podléhá dvojímu vlivu otce i matky, zdánlivě ztěžuje otázku výchovy. Nebylo by snadnější, kdyby jenom jedna autorita rozhodovala o utváření jeho povahy? Nebudou snad dva lidé, na kterých leží společná odpovědnost, užívat protichůdných postupů? Nebudou rozhodnutí jednoho obvykle odporovat příkazům druhého? Navíc musíme vzít v úvahu sebelásku, která každého vede k tomu, aby bránil vlastní postoje bez ohledu na skutečné dobro dítěte.
Abychom pochopili výchovný význam spolupráce otce a matky, jakož i dobro vyplývající z dvojí autority, musíme se zamyslet nad normálním stavem, tj. situací rodičů dařících dítě stálým citem a hledajících nezištně v jednotě srdcí způsoby, jimiž by mohli dobře uplatňovat svůj výchovný vliv.
Spolupůsobení autority zaručuje rodičům pomoc navíc, kterou by neměli, kdyby vychovávali dítě sami. Není snadné porozumět citům a sklonům dítěte; je třeba pozorně sledovat jeho reakce na chování dospělých. Proto ti, na kterých leží povinnost výchovy, musejí neustále přezkoumávat svá hodnocení a hodnoty používaných výchovných prostředků. Jinak hrozí, že se dopustí vážných chyb, aniž by si to dokonce uvědomili.
Výchova není úplná, dokud nevedla k souladu schopností, vůle i svědomí, citů i intelektu, srdce i rozumu. K dosažení toho je důležité stanovit spolupráci mezi vlivem ženy a vlivem muže, aby oba spravovali autoritu způsobem, který jim odpovídá. Takto si může otec pod vlivem matky ověřit a opravit svoje názory a matka může zohlednit pohled otce. Takto se obě autority, postupně zjišťujíce skutečné potřeby dítěte, doplňují a navzájem opravují a výchova je harmonická a vyvážená.
Nejde o to, aby jeden z rodičů vždycky ustupoval druhému, ale aby se oba snažili nerozhodovat o důležitých věcech týkajících se výchovy dítěte bez souhlasu druhého. Nejdůležitějším je, aby oba byli zajedno. Je to ideál, který je třeba vštípit do srdce dítěte.
Místo toho, aby podléhali zaslepenosti nebo pýše, které dokonce i navzdory zjevným skutečnostem vždycky dávají za pravdu sobě samým, ať raději hledají nejlepší postupy pro práci s dítětem, a v tom zohledňují jeho povahu, nadání a sklony.
Poněvadž byli obdařeni každý jinou přirozeností, nevnímají muž a žena dítě stejným pohledem: muž vidí dítě z hlediska své mužnosti, žena skrze svoji ženskost. Tato rozdílnost umožňuje muži najít metody, díky nimž se dítě stane silnějším, odvážnější a pohotovějším, a ženě zase ty, jež v něm probudí jemnocit.
Například: dítě čeká nelehká námaha. Matka by mu chtěla předat svoji ženskou citlivost a otec sílu. Kdyby byla matka sama, mohla by oslabit vůli dítěte; kdyby ho vychovával jenom otec, mohl by zničit jeho vnímavost. Zatímco ve vzájemné spolupráci dokážou dítě přimět k podstoupení námahy, dodávajíce mu sílu i cit.
Jedná se v podstatě o objektivní zjišťování sklonů dítěte, nikoliv o vnucování mu hotových výchovných teorií. Toto vyžaduje ze strany manželu značnou nezištnost. Při společném rozvažování dosažených výsledků mohou rodiče ze dne na den zdokonalovat svoje postupy.
Pokud rodiče nejednají v souladu, dítě ztrácí správný pojem o dovoleném a zakázaném jednání, dobru a zlu a jeho svědomí se pokřivuje.
Všechny děti vyhledávají potěšení a vyhýbají se námaze. Následují své rozmary vzdorují jak jen mohou nárokům, které na ně kladou dospělí. Tento vzdor lze překonat jedině tehdy, jsou-li otec a matka jednomyslně rozhodnuti vést dítě, aby jednalo podle jejich společné vůle.
Situace vypadá jinak, když si dítě všimne nedostatku shody mezi rodiči. I když tomu nerozumí, vycítí vnitřní rozháranost rodiny; je to pocit, který se rodí během prvních let života, a následně se projevuje rozdílným chování podle toho, zda se dítě nachází v přítomnosti jednoho či druhého z rodičů. Dítě bude například křičet ve své postýlce, když do pokoje vejde matka, ale zůstane v klidu, jestliže se tam objeví otec. Proč? Protože matka má ve zvyku brát ho do náruče, jak jenom začne plakat, zatímco otec zůstává netečný. Dítě mimovolně vycítí rozdíl v jejich chování a využívá ho pro sebe. Dítě má tedy přirozený sklon hledat způsoby, jak přimět dospělé, aby vyhověli jeho choutkám.
P. Jean Viollet